Who is HO...?!

(Mgr. Miloš Holub, nar. 28.3.1943, postupně učitel ČD, úředník v n.p. Potrubí, samizdat, fejetony, překlady z Orwella i odjinud, zase učitel, ředitel Školského úřadu Praha 2, zase učitel, pak v kombinaci s důchodem.. A pořád koláže a koláže..)

Nebude to příliš sebestředné, když si dovolím ICH FORMU? Snad to snesete. 

Všechny ty koláže – pokud jsem to někdy nezapomněl – mají někde schovanou tuhle signaturu: HO a tři tečky. A pak letopočet, kdy jsem to slípal. Skromný Holub samozřejmě. Jenom skromnost? Ex post jsem objevil další motivaci. Jistý arcivévoda Bedřich Habsburský se nějak nelíbil poštovnímu úředníkovi Vladimíru Vaškovi a velmi ho to hnětlo. Napsal své nesmrtelné Slezské písně, dal mu jméno: markýz Gero, a bavil se, jak se pátralo, kdo to je ten Petr Bezruč. Taky měl, chudák, vtíravý pocit, že s tím svým bolestivým moravskoslezským problémem HO… udělá. Proto Bezruč. Dělal to, že mu něco říkalo: MUSÍŠ. Ano. Bylo mu (mi) to blbý nedělat nic. 

Tož – koláže. Též samizdaty a překlady, Orwella, Sterlingovou, semtam jsem sepsal nějaké fejetony, jednu dvě knihy a tak. Byla to parádní výhoda: Nemusel ses starat o nějaká vydání, oficiální publikování, to bylo skoro sprosté slovo. Kámoši si to přečetli, okoukli a semtam pochválili. What a reward! Diktatura, normalizace, ale vlastně – pohoda ! (Cítíte ten sentiment? Tesknotu? Jasně – byli jsme mladší..) 

Jo. Ale byla to taky trochu náhražka za odvahu. Děti, rodina – rukojmí. Nepodepsal jsem Chartu, ale přesně jsem věděl, že je to člověčí povinnost – podepsat. A tak koláže, překlady a samizdat, tím jsem se nějak vykupoval (?), rehabilitoval (?) před Pánembohem, aby mi při posledním soudu ve své velkorysé dobrotě mohl říct: Aspoňže tak! Beru.. Tož tu zůstaň.

Naštěstí jeho mlýny nás před dvaceti lety mile překvapily. Bylo to fakt Boží !

A víte co? Máte štěstí. Těžko můžete čekat, že ještě někdy uvidíte tolik HO…ových koláží pohromadě. Ono mi jaksi bokem vyrostlo pod rukama celoživotní dílo. Jeho hodnota zákonitě – a příkladů je bezpočtu ! – vzroste, až tam kdesi nahoře dojde k výšezmíněnému rozhovoru a bude tu smutná jistota, že další díla ten HO… už nevytvoří. Chce-li někdo z Vás následovat  úctyhodného příkladu pana Waldese, paní Medy Mládkové a zařadit se do vážené společnosti mecenášů a znalců Umění, lze to učiniti jednoduše. Některé kousky, jsou označené malým zeleným znamínkem v růžku, je možno koupit; pecunia non olet, stojí psáno. Ony neoznačené jsou již majetkem Občanského sdružení LIBRI PROHIBITI. Ředitel této unikátní knihovny a archivu, pan Jiří Gruntorád, usoudil  kdysi, když už jsem je

neměl kam dávat a musel se stěhovat do menšího, že to stojí za uchování dalším generacím, a většinu z nich odkoupil. Nevím, komu mám více poděkovat. Občanskému sdružení LIBRI PROHIBITI jako právnické osobě, nebo přímo panu Gruntorádovi? Jistěže oběma a za mnoho věcí. Za uznání, že to všechno nebylo marno, za prostor a pomoc při této výstavě, ale hlavně za to, že tu vůbec jsou – a dokonce už dlouho před tím 17. listopadem. 

Váš: HO… , Jan Starosta, RSDr. Fjodor Zadumánek, Still Hidden..(to jsou jen některé pseudonymy, na které si teď vzpomenu; měly v estébácích vybudit jakési zděšení, jak početná je ta samizdatová autorská obec..)

A už se nemusíme opatrně rozhlížet. Své lehce narcisistní povídání plně podpisuje: