Setrvačnost… A to je dobře nebo špatně? - Miloš Holub

Těleso setrvává v klidu nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém, jestliže na něj nepůsobí jiná tělesa silou nebo jsou-li síly působící na těleso v rovnováze. Tak praví oficiální definice, ovšemže v rámci klasické newtonovské fyziky. Jenže tahle zatrachtilá věc (pro vzdělance: fenomén) funguje i mezi lidmi, v lásce, nenávisti, mezi rodinami, zeměmi, partajemi, v politice, mezi velmocemi, vlastně - všude. 

Pojďte – a to radím vždycky – začneme tím lepším. Ono i dobro je nakažlivé, méně, ale je. 

Je to takové ohlédnutí vytrvale dosluhujícího kantora. 

Učil jsem kdesi na pražském sídlišti na základce, byl jsem mlád, věděl jsem, co se smí a co bych raději neměl; byla to fajn parta v té sborovně a do toho vlítl srpen 68. Všichni jsme věděli, co je okupace a co je bratrská pomoc, co je pravda a co lež. Učitelé, děti a do toho ten strach. Rozlejzal se, ale my chtěli dál držet pohromadě, ale přestávali jsme si věřit. Nevěděli jsme, jak se vybarvili tátové těch dětí, které nám jinak dost visely na rtech. Nějakou dobu to říďa držel, ale pak šel do penze a já z toho dusna utekl do průmyslu. Ale jedno jsem věděl. Ty holky – chlapů bylo míň - z naší sborovny se nejspíš vždycky vyhnou tomu, co by jejich svědomí neskouslo, alespoň ex catedra. Setrvačnost, víte? Zůstali slušní, připoohnuli se, jak to nejmíň šlo, ale pořád dávali dětem to hlavní: Co se dělá, co ne, co je slušné a že jsou věci, které se prostě nikdy nedělají. A když je to na hraně, raději kejvni a pak si pošeptej to své a přece se točí!  Vydrželi ve své elementární slušnosti a nezradili svou .. mají kantoři něco takového? Doktoři mají Hippokratovu přísahu. 

(Ale nedej Bůh, abychom měli ten komunismus o dalších dvacet let déle!)

A na to jsem nezapomněl, když jsem pak dělal po sametu okresního mocipána ve školství. Přiznám se, že na tu - v tomto punktu bohulibou - setrvačnost jsem sázel víc než na halasně deklarované alternativní postoje, jež antagonizovaly to nové proti starému.

Vzpomínám na takový vtip. 

Učitelka – to není povolání! To je diagnóza. Měl recht ten malý český vtipálek, ty holky tak často vypadaly.

Lidi této těžké profese jsou, zvláště za kteréhokoliv totáče, ve zvláštní situaci. Jsou neustále mezi mláďaty, to jsou ti človíčci, které jsme ve své naivní naději, že jim do života pomáháme, krmili celé dětství pohádkami, že dobro zvítězí, je odměněno, zlo dostane po čumě a jest potrestáno. Oni potom takto jasně narýsovaný svět vyžadují po učitelích. Je to vytrvalý tlak čistých dětských dušiček a přináší své ovoce. Učitel(ka) bývá cvok, ale málokdy hromadný vrah (..-á vrahyně?). Mívá o kousek blíže k nadosobní motivaci, než najdeme 

u sociologického průměru těch, kteří ten totáč taky každý po svém prožívali, ale mimo ty děti, troufnu si říci při svých šedinách.

Leč setrvačnost má i druhou tvář a je méně sympatická.

Všechny ty totáče – víc pamatuji ten rudý – vnucují svým ovečkám stále stejná dvě základní poselství: 

a) Pravda je něco, co k životu nepotřebuješ; pokud to nechápeš, hodně riskuješ.

b) Dodržíš-li a) a nebudeš zlobit, máš slušnou naději, že přežiješ. Hlavně se o nic moc nestarej, my se postaráme.

Pozorný čtenář v tom my jistě rozpoznal všeobjímající stranostát. Ano, to je ta druhá, odvrácená strana setrvačnosti. Malý český člověk, který holt má volební právo, svobodu a takové ty věci, kvůli kterým kdysi cinkal klíčema, nerad slyší o druhé straně této mince, což jest zodpovědnost. 

Všimli jste si pozoruhodného pořadu, tuším na ČT 1, zvaného Krotitelé dluhů? Mnoho lidí se dostalo do dluhové pasti a ČT se zasnažila pomoci. Mnoha rodinám kvalifikovaní experti narýsovali realistický program, jak z té pasti ven. Leč ouha! Jen mizivé procento zoufalých klientů je poslechlo. Proč se máme uskromnit, když jsme chudí? Státe, pomoz! Od čeho tě máme? 

Ze stejného pytlíku je dramatické celonárodní pozdvižení, když si ČEZ dovolil došlápnout na ty ubožáčky, kteří kradou elektrický proud. A spíšestátní podnik vyměkl.

A na tom Paroubek staví. Na tom, že kolem půlky toho pracujícího lidu dosud, ze setrvačnosti, dokud nedostanou od socioekonomické pravdy pořádných pár facek, stále věří, že stát je tu od toho, aby se postaral o každého lempla. 

Tyhle volby socani ze setrvačnosti asi vyhrajou. Ale ne moc. Vítězi budou asi malé strany, neboť i ta setrvačnost není nekonečná. 

Ten zdánlivě lhostejný, líný a namáhavému kriticko-analytickému přemejšlení se bránící fenomén, ať už je to lid, voličstvo nebo veřejné mínění, se přecejen nakonec (pokud se nebojí) pohne, byť to dá fušku.

Pokud jste to pozorně přečetli až sem a nalezli naději, nebylo to nadarmo.