Fiktivní otevřený dopis do Bruselu - Miloš Holub

Vážení pánové

José Barosso & Jerzy Buzek

Brusel

Věc: Otevřeně přátelský intimně poradní dopis

V Praze dne 10.10.2009

Ahoj Pepo, Jirkovi slovanské Nazdar!

Už jsme se dlouho neviděli, a tak píšu. Vlastně já jsme Vás viděl v televizi teď dost často, ale Vy mě ne. To by se jistě mělo zlepšit, jako abyste viděli i Vy mě. Už to bylo dávno vynalezené, myslím v roce 1984, Orwell, vzpomínáte? Možná to je ten demokratický deficit, co o něm pořád mluví náš pan president Klaus.

No a to je právě, proč jsem se rozhodl Vám poradit. Vy byste fakt potřebovali – a nejste sami, slyšel jsem o půl miliardě lidí – aby ten Klaus už přestal zlobit s tím Lisabonem. Všiml jsem si, že až budeme mít ten Lisabon pokupě, budeme potřebovat takového veleprezidenta pro tu naši Evropskou unii.

A víte co?

Dejte to Klausovi!

Samozřejmě to musí být nějak nenápadně a tedy patřičně legálně, aby se v tom nikdo nešťoural. Ale jak ho znám, on na to čeká. Já vím, že Vám připadá pevně zabetonovaný ve své euroskepsi a nedovedete si ho představit na takovém nóbl křesle. Je jasné, že celý svět a nejen Amerika potřebuje, aby bylo komu v Evropě zavolat, když je problém, a Bůhví jaké divočiny by tam mohl nadělat. Tedy všechna čest, on je vynalézavý, a tak Vás i trochu chápu. Jenže nevíte jednu důležitou věc z jeho dětství, která ho poznamenala na celý život.

On je od nás, z Prahy 2, jeho maminka tu žila celý život. Berte to jako důvěrnou informaci z blízkých dobře informovaných kruhů, jež však nechtějí býti jmenovány.

Malý Vašík miloval pohádky, ale nejvíce tu O zlaté rybce. Nechával si ji vyprávět skoro každý večer a vždy se mu očka rozzářila, když slyšel, jak se rybářova žena úspěšně povznesla na další a zářivější společenský stupeň. Pasáže, jak byl starý rybář mrzutý a nechtělo se mu znovu ke stále nevlídnějšímu moři, ho moc nezajímaly. Některé prameny uvádějí, že jej nudily, a dokonce chtěl, aby je maminka vynechávala. Naopak plastickým líčením prestižní nádhery, v níž se rybářka tak mistrně a opakovaně zabydlovala, byl přímo fascinován. 

Nelze však opomenout důležitý fakt.

Ty svůdné představy jej vždy unesly do snů příliš brzy. Nikdy se vlastně nedozvěděl, jak to s rybářkou dopadlo. Jeho zlaté sny mu ale zůstaly a troufnu si kvalifikovaně odhadnout, že dobrá – možná i ústavní – většina té půlmiliardy občanů Evropské unie si také všimla zjevných sebeobdivných a narcisistních prvků v jeho povaze.

A proto radím: Udělejte z něho prezidenta EU.  Budete překvapeni, jak se změní. Záhy nenajdete nadšenějšího eurofederalistu a bijce za Evropu. I on totiž ví, že Evropa je větší než Česko a jestli jej to předtím rozčilovalo, přerodí se a s Evropou se ztotožní neméně upřímně jako až dosud s tou naší českou suverenitou. Najednou nebude v šíř i dál věrnější kámoš Bruselu než on a ten svůj oblíbený demokratický deficit nebude vidět v Čechách a kdepakže v Bruselu.

Do kdy, ptáte se? Dobrá otázka. Nějakou dobu určitě. Tedy – já Vás stejně podezírám, že Vám jde o víc než krátkodobé řešení. Takové riziko tu je. A protože hraje ten tenis, může tu být ještě dlouho.

Koneckonců by mu taky někdo mohl prozradit, jak to s to quasicarevnou, tedy rybářkou dopadlo. Já se nabízím, že mu s tím sešupem pomůžu, jak budu moci.

Ale udělat to na tomhle světě tak, aby to mělo šťastný a spravedlivý konec jako v pohádce, to je úkol hodný státníka. A to jste Vy, pánové.